Panička a její zvířectvo

Panička vždycky moc toužila po nějakém zvířátku, o které by se mohla starat. Když jí bylo asi 6 let, našla na chalupě v neckách malého topícího se čmeláčka. A protože má panička srdce ze zlata, z necek ho vylovila a zjistila, že čmeláček není schopen létat. Bylo jí ho moc líto, tak natrhala kytičky, především fialové bodláky, na kterých čmeláci rádi sbírají med a vložila je do kyblíčku, ve kterém si na pískovišti dělala bábovky. Čmeláčka položila opatrně dovnitř na kytičky a dala jej na sluníčko. Pozorovala, jak čmeláček leze po bodláčí a sosá med. Když se dost posilnil a oschl, vyletěl ze svého dočasného domečku do světa … a panička měla velkou radost

     Když byla o něco větší a zase trávila dva měsíce prázdnin na chatě v Jizerských horách, přivezl jí tatínek dva králíčky. Jednoho strakatého černobílého a jednoho skoro černého. Ztloukl jim bedýnku a panička se o ně chodila starat. Povídala si s nimi, hladila je, krmila, dokonce je naučila na povel panáčkovat. Když na konci srpna odjížděla s rodiči zpět do Prahy, králíčky si sebou vzít nesměla. Rodiče rozhodli, že je nechají sousedům, kteří se prý o ně dobře postarají a až pojedou domů i oni, pustí je do lesa… (Dětská důvěřivost a nezkažená mysl je nádherná věc, poznání v dospělosti pak bolí…)

     Později si přinesla domů dva vodní šneky. Udělala jim akvárko a těšila se z jejich přítomnosti. Na zimu bylo však potřeba dle rodičů šneky zazimovat do písku. Šneci se zazimovali ve sklepě do kýblu pískem a vzpomnělo se na ně až za několik let…

     První zvířátko, které si panička pořídila zcela bez rozhodnutí kohokoliv (protože už bydlela bez rodičů), bylo morče Filípek, zrzavá rozetka – kluk s očičkama jako korálky. Když ho s kamarádkou vybírala ve zverimexu, bylo jí naprosto jasné, že to poskakující zrzavé třeštiprdlo je prostě ON! Domů si odvážela chlupatou kuličku štěstí, která se v krabici klepala strachy skrčená v koutku a cestou se stihla i počurat… Dlouho to však netrvalo a Filípek se stal mazlíkem, který běhal po celém bytě, sledoval televizi z paniččina klína a spokojeně si u toho pobrukoval. Filípek byl osobnost, jedl z ruky a neúnavně každé ráno kousal do klece a hlásil se tak o potravu. Bohužel, ve věku tři a půl roku jeho život skončil pravděpodobně na selhání ledvin. Filípek přestal jíst, pít, ležel jen ve své boudičce a během měsíce strašně zhubl. Nepomohly injekce s léky ani strava podávaná injekční stříkačkou, protože vše hned vyzvrátil. Poslední noc strávil Filípek z části na paniččině klíně, kdy mu neustále utírala nové a nové zvratky u tlamičky a prosebně a vystrašeně hleděl paničce do očí… a částečně ve svém domečku. Ráno se Filípek už ani neudržel na nožičkách, v očičkách měl spoustu jakýchsi ospalků a s největší pravděpodobností ztrácel i orientaci, možná byl už v jakési agónii. Tak ho panička vzala a odvezla k panu veterináři na uspání… Ten mu ještě odkudsi z krčku vyndal napůl rozžvýkaný kousek salátové okurky, což bylo jídlo, které Filípek zbožňoval a proto se panička pokusila ho nalákat k jídlu touto laskominou. Do poslední chvíle tak Filípek bojoval – věděl, že když nebude jíst, zemře. Bohužel už neměl sílu potravu rozkousat a po ničivé noci, kdy takřka bez ustání zvracel, nemohl už ani polknout. Do doby, než přestalo našemu malému hrdinovi tlouci srdíčko, ho panička hladila a když odešel, jela ho se Štěpánem ještě tu noc pohřbít ke svým rodičům na zahradu. Bolest byla (a je!) obrovská, panička vzkazuje, že nikdy nezapomene….