Proč jsme si pořídili sheltii

Jak jsme se rozhodli pořídit si domů šeltičku?

     Abych pravdu řekla, ani já ani můj přítel jsme toto plemeno vůbec neznali. Objevila jsem ho čistou náhodou na internetu v atlase psů, kde jsme listovali a zvažovali, kterého pejska si pořídíme. Protože to, že nějaký s námi doma bydlet bude, už jsme měli prostě rozhodnuté. Teď jen zbývalo vymyslet který – tedy která rasa.

     Měli jsme základní kritérium – musí se v dospělosti pohybovat v kohoutku okolo 40 cm, musí mít kladný vztah k dětem, ne žádné bojové plemeno. Ne přespříliš náročného na pohyb, protože extra sportovní typy nejsme (tedy já vůbec a přítel spíše rekreačně) a navíc jsme přes den v práci, tak aby prostě těch 9 hodin vydržel doma sám, v bytě, bez větší úhony jeho psychiky i psychiky bytu

     Jinak nám to bylo docela jedno. Krátkosrstý, dlouhosrstý, jakékoliv barvy, atd.

     Já jsem si odjakživa strašně přála mopse (kromě velkých vytoužených plemen, která do bytu o třech místnostech zrovna nejsou to pravé ořechové). Kdysi ho měla jedna má kamarádka a byl to povahově opravdu fantastický pes, na kterého se nedá zapomenout. A já si takového taky vysnila. Jenomže přítel mi mé nadšení zkazil, mopse nechtěl ani náhodou, tohle plemeno se mu prostě svým vzhledem protivilo a dost… Chápala jsem ho, já bych taky nikdy nechtěla čivavu, naháče nebo třeba yorkšíra – pro mě jsou tahle plemena taky neakceptovatelná. Když je má někdo jiný, nevadí mi, ale já bych je prostě nechtěla…. Přesto jsem mopse obrečela.

     Hledali jsme tedy dál. Na řadu přišel malý musterlandský ohař. Stále jsme však zvažovali jeho potřebu pohybu a hlavně lovecké vášně na procházkách… Nakonec jsme od něho taky upustili. Já podala návrh na basenjiho nebo shibu-inu, ale i to jsme posléze zavrhli. Basenji je příliš tvrdohlavý, s jeho výcvikem to není lehké a shiba je prý to samé, jen je navíc poměrně ostrým plemenem… Velmi se nám oběma líbil holandský tulipánový pes, pro kterého jsme se doslova nadchli. Jenže tenhle pejsek není v ČR vůbec k sehnání, neexistuje jediná chovatelská stanice těchto krásných psů… Přítel velmi apeloval na Jack Russel teriéra, já se přiznám, že jsem trochu mlžila – prostě jsem cítila, že to nějak není ono…. Navíc s jeho neutišitelnou hyperaktivitou jsem si nebyla zrovna dvakrát  jistá… V zásadě ale musím říct, že tenhle pejsek mě prostě neoslovil, byl na mě takový příliš malinký a vůbec.. Pak přítel navrhl border kolii. Byla bych pro, kdybychom nezjistili, že dorůstá až 55 cm v kohoutku, což je pro náš byt 2+1 poměrně dost… A tak přišel na řadu šiperka. Bezocasé plemeno, jako taková malá zvláštnost  J Pro zatím byl skutečným favoritem, když jsem náhodou narazila na internetu na šeltii… To je přece ono!!!!  Upoutala mě nejen svým vzhledem, ale především tím, že jsem skutečně nenašla snad jedinou negativní vlastnost. Přítel souhlasil, a i když nedal své nadšení najevo, já na něm viděla, že je rozhodnuto….

     Od té doby jsem začala shánět vše o tomto nádherném plemeni. A po čase jsem zkontaktovala chovatelskou stanici, kde nabízeli čtyřměsíční fenečku, kterou odmítla paní, jež jí měla zamluvenou. A to z důvodu, že si našla štěňátko v místě svého bydliště… A tak byla volná. Vypadala jako malá zrzavá lištička. Byla nádherná. Večer jsem oznámila příteli, že se jmenuje Dinka, jsou jí 4 měsíce a musí být naše! Což byl špatný tah… Večer začal Štěpán najednou polemizovat, jestli jsme si to dobře rozmysleli, zda to utáhneme finančně, jestli nebude pes chudák, když chodíme oba do práce atd…  A že si myslel, že si ho pořídíme tak do roka, ne hned teď… Skončilo to tím, že jsem možnost mít psa zavrhla… Chtěla jsem, aby byl Štěpán stejně nadšený jako já, aby v tom měl jasno, aby si byl jistý… Ale on váhal. Dnes už vím, že se jen snažil být zodpovědný. Máme to nějaké přeházené J Já jsem zodpovědná až potom, on před tím, než něco udělá J Jdu do věcí nadšeně, protože je chci a zodpovědná jsem až potom… potom se přizpůsobuji, potom měním své plány podle dané situace. Žiju teď. On je zodpovědný předem, myslí na budoucnost. Je dobře, že je takový, potřebuji ho k sobě, mírní moji impulsivnost…. , i když v daný moment mě to štve, protože mi to v tu chvíli přistřihává křídla

     Takže Dinka padla. Neříkám, že jsem na ni často nemyslela, bylo mi líto, že jí nemůžeme dát nový domov. Ale za takovouhle cenu to nemělo smysl…

     Jenže Štěpán má na mé trápení šestý smysl a navíc nesnáší, když jsem smutná, takže začal situaci přehodnocovat a teď jse to byla já, kdo možnost mít pejska bojkotoval… Tedy alespoň navenek. Vnitřně to ve mně pořád hlodalo a stránky chovatelských stanic ne a ne přestat navštěvovat… Až jednou jsem zvedla telefon, zavolala do chovatelské stanice Josefovská pevnost, kde byla zrovna za dva týdny k odběru štěňátka a domluvila schůzku… Štěpán se smál, byl pro a tak jsme pár dní na to jeli do Dubence… podívat se na ty malé trpaslíčky J Měla jsem jasno, že chci zlatou fenku, ve vrhu byly dvě, jeden zlatý pejsek a jedna trikolorní holčička… Štěpán mi opatrně naznačoval, že pes by byl lepší… a já slíbila, že to zvážíme na místě. A pokud mě prcek osloví, nemám nic proti tomu, odvést si kluka… A to i přesto, že z fotek jsem si zamilovala drobnou Chipsynku, zlatou holčičku, pro kterou jsem si přála jméno Connie… Osud rozhodl jinak. Když vzal Štěpán malého pejska do náruče, mazlil se s ním a dával mu pusinky (abych to neviděla), srdíčko se pohnulo… Viděla jsem, jak moc si toho lumpíka zamiloval. A když pak tenhle drobek přišel i ke mně a vložil svojí tlapku do mé ruky, věděla jsem, že je to on, kdo je prostě náš…

 

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode