Noční výjezd na pohotovost

Včera jsem byl doma zase sám, zvládám to, musím říct, opravdu dobře. V poledne za mnou přijel páníček, protože jel zrovna z rehabilitace a do práce tolik nepospíchal. Takže jsme se byli projít, bylo opravdu krásně. Večer jsme šli spolu k tramvaji naproti paničce, která se vracela z tréninku. Nejdřív jsem ji vůbec nepoznal, vždyť těch vysokých lidí bylo kolem tolik…, ale když na mě zavolala jménem a sedla si na bobek, rozeběhl jsem se k ní, abych ji mohl přivítat… Oba jsme měli velkou radost, že jsme zase spolu, tak jsme se vítali tak bláznivě, že kolemjdoucí se nad naším chováním jen tiše usmívali.

     Doma jsem si pak hrál střídavě s paničkou, střídavě s páníčkem a bylo nám dobře. Panička mi zase jako už tolikrát hodila uzlík, já se pro něj nadšeně rozeběhl - přeskočil práh, když v tom… „au, au, au“ … nevyslovitelná bolest, hlasitě jsem vykvíkl a svalil se na bok… Ve vteřině u mě byli oba páníci a začali mi prohmatávat nožičku, kterou jsem držel ve vzduchu. Pokusili se mě postavit, ale jakmile jsem došlápl, opět jsem žalostně vykvíkl a skulil se na bok, kde jsem zůstal ležet. V paničce by se v tu chvíli krve nedořezalo… páníček zachovával hlavu klidnější, promačkával nožičku, všelijak ji ohýbal, ale nic z toho mě nebolelo. Jen postavit jsem se nemohl. Koukal jsem ustrašenýma očičkama, kňučel a pokoušel se vstát… Nakonec jsem si stoupl na tři, bolavou nožičku zvednutou a po třech udělal dva kroky k paničce do klína a tam se schoulil jako kulička neštěstí…. Olizoval jsem paničce ruce a obličej, ona mě hladila, mluvila na mě konejšivým hlasem a pak mě vzala do náručí a jeli jsme k paní doktorce… Celou cestu v autě jsem ani nepípl, ležel bez hnutí u paničky na klíně a moc jsem se bál, že už se nikdy pořádně neproběhnu…

     Paní doktorka mě nožičku prohlídla, prohmatala, píchla mi analgetika (ani náznakem jsem neprotestoval - panička mi držela hlavičku úplně zbytečně) a zkonstatovala, že to zlomené ani vykloubené není, že je to pravděpodobně jen natáhnutá šlacha, abych byl týden doma v klidu, žádné divočiny a bude to zas dobré. Kdyby ne, čekal by mě ještě ortoped. Dala mi nějaký prášek s sebou domů a jeli jsme do pelíšku. Po té injekci a celkovém stresu jsem začal být pěkně unavený, panička mě položila do pelíšku, dala si mě ke své posteli a hladila mě, dokud jsem neusnul…

     Párkrát za noc jsem se probudil, ale to spíš, že se mi zdály divné sny. Naštěstí vždycky se vzbudila i panička a uklidnila mě pohlazením…

     Ráno jsem se zkusil v pelíšku o packy trošku opřít, už to celkem šlo, tak jsem si řekl, že to zkusím… a vstal jsem! Docela normálně jsem běžel za paničkou do kuchyně, a když mi chystala snídani, tak jsem si i párkrát povyskočil, to mě ale panička pokárala, že bych měl být ještě v klidu a „moc si nevyskakovat“ J I jsem jí přinesl kostičku a chtěl jsem aportovat, ale to mi panička zatím taky ještě nedovolila, i když měla velikou radost, že jsem zase v pořádku a že mě ten bolavý zážitek neodradil od našich společných her… Tak snad už bude zase všechno dobré…