Pražská zoologická zahrada
Včerejší výlet naší devítičlenné posádky v jednom autě byl opravdu graciózní. Představte si pět a půl blázna (jednu těhotnou) a čtyři psi, jak se v jednom autíčku snaží dostat pražskými ulicemi k vytouženému cíli - k Zoo. No nakonec se nám to přeci jen povedlo.
Jeli jsme ve složení manželský pár Filip a těhulka Míša + jejich devítiměsíční kraťanda Wanda, Hanka a Dupi + devítiletá Beeba (maminka Dupči), kterou má Hanka momentálně na týden na hlídání, Péťa, která pejska nemá a samozřejmě panička a já.
Do zoologické zahrady jsme dorazili kolem jedenácté hodiny. Už samotné otevření auta a vyskákání všech čtyř pesanů vzbudilo na parkovišti rozruch. Lidé se podivovali, jak jme se tam vešli a kolik nás je... Nu, zakoupili jsme lupeny (dospělý 150 Kč + 20 Kč pes) , prošli turnikety a ocitli se v námi vytouženém prostranství. Mohl začít den DS - den socializace :)
Viděli jsme toho hodně - od různobarevných druhů ptáků velkých i malých, ledního medvěda, různých opiček, tučňáků přes pavilon šelem, slony, hrochy, žirafy, klokany, bizony, vlky, gorily až po nejroztodivnější druhy hmyzu a hadů.
Velký poplach u nás čtyřnohých způsobil tygr. V podstatě jsme se koukli přes sklo z oka do oka. Kraťandy ihned spustili poplach svým štěkotem a psovodi měli co dělat, aby je udrželi. Já se bál a běžel se schovat nejdřív k paničce, potom pod Dupinku, kde jsem se v tu chvíli nějak dovtípil, že tam budu v bezpečí. Panička na mě mluvila, zkoušela mě uklidnit i Hanka, ale já nevnímal naprosto nic a nikoho, v hlavě jsem měl jen hrůzu z té ohromné kočky a cítil jsem nervozitu ze svých krátkosrstých kamarádek. Takže se mnou panička nakonec musela od tygra odejít, jinak bych se asi zbláznil.
Jinak mě panička ale musí strašně moc pochválit, byl jsem prý úžasný, vůbec jsem nepanikařil z davu lidí a pobíhajících dětí, před pavilony, kam pejsci nesmějí, jsem dokonce způsobně čekal na paničku s pro mě cizími lidmi - buď Filipem, Míšou nebo Péťou - podle toho, kdo mě dostal na hlídání tak, aby se ti naši člověci všichni v pavilonech vystřídali :) Sice jsem si prý ze začátku trošku poplakal, kde je moje panička a proč mě opustila, ale brzy jsem pochopil, že se ke mě vždycky vrátí a měl jse z toho pokaždé ohromnou radost :)
Další chvílí, kde jsem exceloval, byl moment přechodu po lanové lávce, která se neuvěřitelně houpala - a to jak ze strany na stranu, tak vlnitě nahoru a dolů. Přešel jsem ji bez problémů jen s jedním rozplácnutím, které mě nijak nerozhodilo a hned jsem cupital vedle paničky dál. Byl jsem strašně moc pochválenej a dostal jsem hned několik ňamek najednou :)))
V zoologické jsme strávili celý den, vyslechli jsme si přednášku o vlcích a protože Míša, Péťa a Filip podlehli aktivitě zvané "geocaching", (hra na pomezí sportu a turistiky, která spočívá v použití navigačního systému GPS při hledání skrytého objektu zvaného cache, o němž jsou známy jen jeho geografické souřadnice. Jednou ze základních myšlenek geocachingu je umisťování caches na místech, která jsou něčím zajímavá a přesto nejsou turisticky "objevená". V popisu cache jsou pak uvedeny informace o takovém místě s jeho zvláštnostmi a zajímavostmi. Cache se ale umisťují i do zajímavých míst velmi frekventovaných. V některých případech je zajímavým právě úkol, který je s nalezením cache spojen. Cache bývá nejlépe vodovzdorná, většinou plastová schránka, kanystr, apod. Zakladatel cache po jejím umístění zveřejní její souřadnice na serveru na internetu. Schránka by měla být dostatečně veliká, aby se do ní vešel deník (tzv. logbook), do něhož se zapisují její nálezci. Bývá zvykem umísťovat do cache také nějaké „dárky pro objevitele“. Nálezce cache si smí dárek ponechat (a například přenést do další cache), ale měl by místo něj vložit něco vlastního (jiný dárek) pro další účastníky hry.) nezřídka jsme lovili nějakou tu "kešku" v roztodivných místech jako byly trámy pod pavilonem tygra apod. :)
Všude, kam jsme šli, budila naše smečka pozornost. A tak jsme si vyslechli zcela vážně míněné hlášky typu, že jsme smečka vlků s červenou liškou v čele, že kraťandy jsou "ostriehané gólie", já že vypadám jako kólie, ale tělo jako kólie nemám - tím pádem jsem divný atd. Bohužel bylo i pár negativních reakcí typu: "To je hrozný s těma psama tady..." apod., ale převážně jsme se potkávali s úsměvy a pozitivními nebo udivenými reakcemi.
K parkovišti jsme zamířili krátce po sedmé hodině, kde nás páníci pustili na volno a my se mohli dosytosti vylítat, protože prozatím jsme museli být celou dobu na vodítku. Cestou zpátky jsme už však všichni usínali, a kdyby mohl řidič Filip, usnul by jistě taky :)
Doma jsem se ještě nabaštil a v mžiku usnul. Spinkal jsem až do rána. Byl to velký, dlouhý den plný zážitků.
fotogalerie: chipzjosefovskepevnosti.rajce.idnes.cz/Zoo_Praha_19.7.08/