První den doma sám a druhé přeočkování

Včera jsem byl celý den doma sám, bylo mi smutno a tak když jsem uslyšel v zámku klíče, mohl jsem se zbláznit radostí. Ale co to? To nebyla panička ani páníček…ale tuhle slečnu už jsem taky viděl, no tak ji taky přivítám… „Ahoj, ahoj, neseš mi něco? Budeme si hrát?“ Sláva, dává mi najíst! A utírá po mě loužičku… no jo, když já jsem ještě malinkej.. Ale to ne, proč jdeš zase pryč? A proč nejdeme ven? Já už nechci být sám!!!

     O nějakou tu hoďku později opět slyším někoho odemykat… Jé, hurá, tentokrát je to přeci jenom panička, neopustila mě, má mě ráda! Viď, že mě máš ráda? Já Tebe jo, hele, jak Ti to dokážu – oblíznu Ti celej obličej a taky Ti ukážu bříško a .. jé, jé, hurá! Radost nebere konce a já s svíjím na podlaze jako malý hádě... Panička se se mnou mazlí, dovádíme, jsem tak šťastnej… a když mi připne vodítko, je mi jasný, že jdeme ven – přesně to potřebuju, pořádně se proběhnout. A tak jdeme, ženu paničku ze dveří, řítím se na vodítku jako uragán. Běžíme spolu s paničkou hezky vedle sebe a já křičím do světa: „Koukejte všichni na nás! Utíkáme, jsme venku a máme se rádi!“

     Po chvilce toho má panička už dost, nějak divně funí, tak radši zvolníme tempo… Tak jo. Vždyť Bůh ví, kolik toho ty lidský tvorové dokáží za den naběhat…. Abych paničku neuštval. Jsme na dlouhý procházce, panička mi ukazuje školu, kam dříve chodila, já sice moc nechápu, co to je, ale asi tam dávali nějaké dobroty, jinak by tam přece nikdo nechodil ne?

     Když přijdeme domů, ještě si spolu chvilku hrajeme, když v tom přichází páníček a panička už mi zase připíná vodítko. To půjdeme ven ještě jednou? No tak príma, i když se ze začátku tvářím trochu udiveně…

     Nejdeme ven, jedeme autem. No to už taky znám, žádnej větší problém.

     Panička mě v náručí vynáší někam po schodech, sedáme si a hele – tamhle je nějaký pejsek. No to není pejsek, ale pořádný rafan. A jak na mě cení zuby… hele, nech si to jo? A vůbec, proč máš ovázanou nohu? Hele, paničko, proč pořád chceš, abych se díval na druhou stranu, mě ten pejsek zajímá… a že na mě kouká červenejma očima, cení zuby a snaží se vyrvat paničce a zřejmě mě zakousnout jako svačinku? Neboj paničko, já se ubráním… Hele, neotáčej mi tu hlavu, neboj se o mě, já se fakt ubráním…  (Panička tiše kleje).

     Konečně jdeme do ordinace, už sem se začínal nudit. Tak, dali mě na stůl – no dobře. Očuchám si paní doktorku a počkej počkej - než mi budeš něco dělat, tak mi ukaž, co to je… Nějaká mistička, ale nejsou v ní dobroty, ale nějaký skleněný bonbóny… hm, tak to mě nebere, to si nech. Jé, dejte mě dolů, tady je nůďo – cože? Že jsem strašně šikovnej, že jsem ani nepíp? A proč bych jako měl.. sakra, mě něco štípe… tamhle do zadečku, ale hodně to štípe, tuze moc to štípe, jé to štípeeeee…. Koušu se tam zoubkama jak jen to jde, panička masíruje bolavý místečko, abych neměl bouli.

     A jedem domů. To byla ale divná návštěva tohleto…

     Doma dostávám svoje oblíbené papání s kuřecími kapsičkami a piškotky… Ani nepostřehnu, že tam je mezi nimi schovaný malý kousíček prášku… prý abych neměl červíky Pepíky J