Víkendové cestování

Hurá, konečně zase víkend a páníčci na mě mají víc času J

     V pátek večer jsem jeli do Nižbora, děda Ivan měl narozeniny, tak jsme mu jeli popřát (já mu jel počůrat koberec J  - to abych mu dal vděčně najevo, že už se tam cítím jako doma ). Z kuchyně to hrozně vonělo, babi Marcela pekla nějaké masíčko, otevírala troubu a já u ní celou dobu věrně seděl a vysílal zbožné pohledy… (Od paničky jsem potom dostal kalciovou botičku na žužlání, tak jsem při večeři pod stolem patřičně žužlal a neloudil J) Ale hlavně – hlavně jsme se šli večer s páníky projít a páníček prosadil (pod zodpovědností se smrtelnými následky – jak řekla panička), že mi bylo odepnuto vodítko a já začal samou radostí pást ovečky v závodním tempu… J   Běhal jsem kolem páníků dokolečka jako šílený a nebyl jsem k zastavení… - tedy, to si mysleli oni, ale když panička zavolala „k noze“, okamžitě jsem k ní přiběhl a sedl si poslušně vedle ní. Já byl táááák pochválenej J

     V sobotu jsme jeli do Nymburka, musím říct, že cestu autem zvládám teda fakt v pohodě. Zvlášť, když se mnou vzadu jede babička Noemi a já jí můžu sedět na klíně (za krkem mi to totiž nedovolila).. to je labůžo. Dokonce jsem v jednu chvíli ležel úplně nahoře za okýnkem a koukal se ven – to se mi moc líbilo, jsem přeci jen starosta a musím mít rozhled J …

     V Nymburce jsem byl poprvý, ale jelikož nemám se změnama žádnej větší problém, byl jsem tam hned jako doma, jen jsem si musel nejdřív všechno pořádně očuchat. No a pak to přišlo – panička mě pustila z vodítka na volno a já mohl běhat po zahradě sem a tam a zase zpátky, to Vám bylo bájo! Ani mě moc nezajímaly hračky, radši jsem si hrál s paničkou na honěnou a sledoval, jak páníček pořád někam běhá v montérkách s kusy dřeva pod paždí a dělá rámus…

     Byl jsem v takový euforii z toho, že můžu běhat volně, že jsem téměř zapomněl jíst i spát a nepomohlo ani paniččino přemlouvání, všechno kolem bylo totiž mnohem zajímavější než jen ležet nebo baštit… Když páníček přestal dělat rámus, tak jsme šli všichni tři na procházku. Hurá – myslel jsem si - budem poznávat svět! No jo, to jsem ale nevěděl, že budeme šlapat tak dlouho a tak daleko… domů jsem se vrátil poněkud uondán a nadával si, že jsem přes den přeci jen neposlechl tu paničku, trochu se neprospal a nenabaštil… Tak jsem se trochu najedl alespoň teď, zhluboka se napil a plácnul s sebou u nohou prababičky… A spinkal jsem i cestou domů a potom i doma celou noc jako zabitý…

     V neděli jsme šli taky všichni tři na procházku, totiž od nás z Petřin až na Dědinu … Pár metrů před domem babičky Noemi už jsem ale trochu zlobil, zastavoval se a bylo vidět, že už toho mám dost a že už mě to nebaví. U babi jsem se pak hodně nabumbal, abych doplnil tekutiny a svalil se před televizi vedle páníčků, kteří si pustili nějaká „Nejneuvěřitelnější videa světa“ či co… (No, mě zase tak neuvěřitelná nepřišla – to já dělám lepší kousky, tak jsem u nich klidně usnul…) Cestou zpátky jsem jel poprvé v autobuse, páníci měli radost, že jsem se vůbec nebál, jen jsem byl zvědavej – tak si mě vzali po chvíli na klín, abych taky viděl z okýnka – protože já tuze rád sleduju veškeré dění J

     Doma mi pak panička udělala velikou dobrotu – dostal jsem vařené kuřecí prsíčko – to byla mňamka, mlask J